Vznik nástupnických států v srdci Evropy roku 1918 znamenal zejména pro Československo, Polsko a Maďarsko naplnění jejich úsilí o získání státní samostatnosti. Poválečné uspořádání Evropy však v sobě skrývalo mnohá rizika, která vyvrcholila novým válečným konfliktem a po roce 1945 rozdělením evropského kontinentu na nové zájmové politické sféry.
S vytvořením společného státu Čechů a Slováků počítal zahraniční i domácí český odboj již v průběhu první světové války. Představy o územním rozsahu budoucího československého státu poprvé kartograficky vyjádřil Tomáš Garrigue Masaryk v Londýně roku 1916 a nákres na mapě Evropy zaslal k dalšímu projednání do Spojených států amerických. Do návrhu začlenil Čechy, Moravu a České Slezsko v tehdejších hranicích, Slovensko jako severní oblast Uherska, osídlenou převážně obyvateli slovenské národnosti, dále Vitorazsko, Valticko, jižní část Kladska, část Lužice, obývané Lužickými Srby (přibližně podle lužickosrbské jazykové hranice z konce 19. století) a Ratibořsko. Navrhl rovněž vytvoření koridoru v prostoru dnešního Burgenlandu mezi československým státem a jihoslovanským územím. Ještě před vznikem Československa připravila Národní rada československá v Paříži další varianty územního rozsahu budoucí republiky. Na některých opět naznačila možnosti připojení Kladska, Ratibořska a lužickosrbského regionu i průběh hranice mezi Uherskem a Slovenskem.
Po první světové válce právně zakotvila podobu nového státu, Republiky československé, série mírových smluv, tzv. versailleský mírový systém. Šlo o mírovou smlouvu s Německem uzavřenou 28. června 1919 ve Versailles, s Rakouskem v Saint-Germain 10. září 1919 a s Maďarskem, podepsanou v Trianonu 4. června 1920. Úpravy československých státních hranic však probíhaly až do roku 1924. Požadavky Československa, týkající se uznání jeho státních hranic, navržených již během první světové války, přednesl 6. února 1919 na zasedání mírové konference Edvard Beneš.
Zdroj:https://www.ceskatelevize.cz/specialy/nejvetsicech/historie_12.cz